Jak jsem se naučila milovat kočky aneb povídka o kocourkovi.
Možná vám to přijde poněkud divné, protože lásce se přece nedá naučit. Buď ji ji v sobě máte nebo ne. Není to však tak úplně jednoduché a přímočaré, jak se na první pohled může zdát. Tak začnu teď trošičku z jiné strany. Když jsem byla asi tak tříleté dítě, zamilovala jsem se do malého, černého, kudrnatého pejska jako ovečka, jménem Bobík. Bobíček žil na vesnici u mých prarodičů v domku se zahradou a byl to dobrák od kosti, zkrátka takový miláček, který by ani mouše neublížil, hravý a věčně veselý pejsek. Když jsme přijeli k prarodičům na návštěvu, už nás z dálky vítal svým nezaměnitelným štěkotem a jakmile jsme se ocitli v jeho blízkosti, tak samou radostí skákal a olizoval nás. Byly to vždycky tak krásné, dojemné a neopakovatelné chvíle, které se bohužel už nikdy víc nevrátí. Jakmile proběhl uvítací rituál, začala naše hra na honěnou, kdo bude dřív na nějakém místě. Většinou jsem odešla nepozorovaně na zahradu a pak zavolala na Bobíka, který i přes svůj starší věk vyrazil ...