Jak jsem se naučila milovat kočky aneb povídka o kocourkovi.

 Možná vám to přijde poněkud divné, protože lásce se přece nedá naučit. Buď ji ji v sobě máte nebo ne. Není to však tak úplně jednoduché a přímočaré, jak se na první pohled může zdát. Tak začnu teď trošičku z jiné strany.

Když jsem byla asi tak tříleté dítě, zamilovala jsem se do malého, černého, kudrnatého pejska jako ovečka, jménem Bobík. 

Bobíček žil na vesnici u mých prarodičů v domku se zahradou a byl to dobrák od kosti, zkrátka takový miláček, který by ani mouše neublížil, hravý a věčně veselý pejsek. Když jsme přijeli k prarodičům na návštěvu, už nás z dálky vítal svým nezaměnitelným štěkotem a jakmile jsme se ocitli v jeho blízkosti, tak samou radostí skákal a olizoval nás. Byly to vždycky tak krásné, dojemné a neopakovatelné chvíle, které se bohužel už nikdy víc nevrátí.

Jakmile proběhl uvítací rituál, začala naše hra na honěnou, kdo bude dřív na nějakém místě.

Většinou jsem odešla nepozorovaně na zahradu a pak zavolala na Bobíka, který i přes svůj starší věk vyrazil za mnou takovou rychlostí, že připomínal trochu start raketoplánu. Běžel za mnou tak rychle, že mě v cuku letu dohnal, vrazil do mě svůj měkký čumáček, hebce se o mě otřel a pokračoval dál k vrátkům do užitkové zahrady, která byla z jedné strany lemovaná potokem a na druhé straně se rozprostíralo už jen sousedovic pole.

Měla jsem sice přísně zakázáno, že za vrátka okrasné zahrady už s Bobíkem nesmíme chodit, ale on tak žadonil, vyskakoval a chtěl se proběhnout, že jsem nikdy neodolala a nakonec ho pustila ven. Bobík v tu chvíli vystřelil jako neřízená střela a upaloval si to po malé úzké udusané pěšině mezi zelím, brambory, okurkami, cibulí, česnekem, rajčaty a další nepřebernou směsicí zeleniny směrem k rybízům a rynglím, které jsem jako dítě milovala pro jejich nádherně sladkokyselou chuť s vůní medu. Než bys řekl švec, ocitl se na samém konci zahrady a užíval si nekonečné volnosti. Dostat ho pak zpátky bylo nadlidské úsilí, tak jsem většinou musela dojít pro nějaký ten pamlsek, abych ho k sobě přilákala. Bobík sice nějakou dobu otálel, ale když se dostatečně vyběhal, rád si přišel pro malou dobrůtku a šli jsme domů. Tedy spíš běželi a předháněli se navzájem, kdo bude dřív v kuchyni. Pak se většinou uvelebil pod stůl, kde čekal na něco dobrého k snědku, potom se odebral do svého pelíšku a šlo se spát. Ráno jsme začali lumpačit odznova. 

Babička také kromě dalšího domácího zvířectva měla ještě dvě kočky, které se procházely venku či po domě, jak se jim zrovna zachtělo. Kočičky se brzy staly zdrojem mého upřímného zájmu a myslela jsem si, že si s nimi budu hrát zrovna tak, jako s Bobíkem. 

Kočiny se však na mě dívaly velmi podezřívavě, a když jsem je chtěla pohladit, utekly se schovat pod nízký gauč. To mi však nezabránilo v tom, tápaje přitom naslepo malou ručičkou, abych se je nesnažila vytáhnout z pod sofa ven.

Jenže místo kočiček mi zůstaly v rukou akorát chomáče chlupů neb bylo léto a kočky tou dobou línaly. Tak skončilo moje první a zároveň poslední seznamování s číčami, které se mi po tomto extempore raději obloukem vyhýbaly.

Od té doby už uběhlo moře let, babička s dědou už dávno nejsou mezi námi, dům byl zbourán kvůli nové dálnici a krajina se změnila k nepoznání. V mých snech a myšlenkách však zůstává všechno stejné a neměnné navzdory neúprosnému stroji času.

Život tak běžel mílovými kroky dál a dál, až nás osud zavedl se synem zpátky do domu, kde jsme kdysi s manželem společně bydleli jako rodina. V zanedbané zahradě na nás vykoukl z pod vysoké trávy malinký mourovatý kocourek, který vypadal velmi vyděšeně a hladově. Dali jsme mu před dveře misku s mlékem, kočičí granule a čekali, jestli přijde. Nejprve se nedělo vůbec nic, ale večer už byly misky prázdné. Tak jsme je ráno zase naplnili a čekali, co bude dál. No, a kocourek přišel znovu. Když nás však spatřil, rychle utekl neznámo kam. Přesunuli jsme tedy kočičí krmení trochu dál od domu, aby se nás přestal bát a nebyl v naší bezprostřední blízkosti. Protože jsme se museli vrátit domů, poprosila jsem sousedku, které jsem zároveň předala klíče od branky, aby mu dala do misek čerstvou vodu a granule. Když jsme se vrátili, kocourek byl sice stále ostražitý, ale pro jídlo si chodil pravidelně. Z mourka se vyklubal po pravidelném krmení statný kocour, kterému jsme začali říkat Macíček. Dokud bylo venku teplo a hezky, nenutilo nás dělat pro Macíka žádná další opatření. S blížící se zimou jsme si však začali dělat starosti, jak kocourka zabezpečit. Macíček byl i přes naši péči pořád hodně plachý, nenechal se pohladit a při bližším kontaktu utíkal pryč. Měsíce rychle plynuly a blížila se zima. Museli jsme rychle jednat, jak udělat Macíkovi teplý pelíšek. 

Do polystyrenové krabice jsme udělali otvor, do kterého jsme vložili deku s froté prostěradlem, na vrch jsme dali další přikrývku a pelíšek umístili na stůl v garáži, kam se dalo vylézt z přistaveného odrátkovaného prkna, sloužící jako kočkolez. Přirozeně bylo třeba na nový domeček Macíka připravit a kupodivu to nedalo ani moc práce a zanedlouho jsme se radovali z úspěšného pokusu. Macíček se nejen naučil do garáže chodit na jídlo, ale také se zabydlel v kočičím domečku. Zima byla opravdu tuhá a napadlo místy i přes půl metru sněhu. Jezdili jsme za Macíkem každý týden, aby mohl alespoň o víkendu spát v teple. Ze začátku s námi nechtěl přes noc zůstávat a dožadoval se zoufalým mňoukáním vypuštění ven. Za několik týdnů se jeho chování zlomilo a zůstával přes noc v kuchyni, kde se vyhříval na topení. Někdy tam dokonce prospal i celý den. Pak se šel většinou proběhnout, ale zpátky už se vracel zase do svého kočičího domečku. Zima byla dlouhá, ale nastupující jaro na sebe nedalo naštěstí dlouho čekat. Macíček se s námi začínal pomaličku sžívat. Když jsme byli doma, nechávali jsme mu otevřené sklepní okénko, aby se mohl po vnitřním kočkolezu dostat do domu, kde měl pravidelně připravené misky s krmením. V létě se nás kocourek přestal bát už úplně a dokonce k nám někdy i radostně přiběhl. Často lehával na staré studni a pozoroval okolí nebo si jen tak podřimoval ve vzrostlém víně. Naše radost byla opravdu veliká a pomalu jsme ho začali připravovat na odjezd k nám domů. Koupila jsem větší přepravku a vystlala ji malým polštářkem a papírovými utěrkami pro případ, že by se cestou stala nějaká nehoda. Cestovali jsme vlakem, který měl ještě ve vagónech takzvané trojmísto, kde vždy za hlavními dveřmi se nacházela dvě sedadla určená k sezení a třetí sloužilo na zavazadlo. Takové místečko bylo pro cestování s kocourkem jako stvořené. Jakmile jsme přijeli domů, neprozřetelně jsme odklopili horní víko z přepravky a Macík nám utekl za kuchyňskou linku. Bylo mi tehdy do pláče, že jsme kocourkovi způsobili zbytečný stres. Trvalo nám dost dlouhou dobu, než jsme Macíka po mnoha peripetiích přemístili do připraveného pelíšku v předsíni, který zakrýval dlouhý závěs. To byl pro Macíka ideální úkryt, odkud mohl pozorovat okolí a aklimatizovat se tak na novou situaci. Do koupelny jsme přichystali kočičí záchod a v kuchyni měl kocourek misky s vodou a krmením. Nedočkavě jsme čekali, kdy se Macík osmělí a vyjde z pelíšku ven. Trvalo to asi dva dny než začal prozkoumávat byt. Konečně bylo všechno tak, jak má být.

Později si našel sám svůj vlastní pelíšek na židli pod oknem, kam ještě dosahoval stolní ubrus. Tohle místo si přímo zamiloval, jednak tu byl částečně skrytý před okolím a mohl odsud pozorovat dění nejen v kuchyni, ale také v dalších částech bytu. Zároveň bylo potřeba odstranit všechny věci z okenních parapetů, aby se kocourek mohl po nich volně pohybovat a dívat se ven. Výhled z okna přímo miloval, zvláště, když mohl na stromech pozorovat sýkorky či straky a z druhé strany dění na rušnější ulici. Z plachého kocourka se u nás doma stal přítulný kocour, který se sám od sebe přišel pomazlit nebo se uvelebil někomu z nás na klíně a spokojeně si předl. Asi nejhezčí byl pro mě pocit, když jsem se vrátila z práce domů a u dveří mě vítal milovaný kocourek. Rázem pak ze mě spadla všechna únava i stres. To jsme si společně užívali jeden druhého. Byl to prostě člen naší rodiny. Také, když jsme jedli společně u stolu, musel tam být s námi a u vaření jak by smet. Podzim a zima rychle utekla a přišlo jaro. Nám však nastaly nové starosti. Převážet Macíka sem a tam se nezdálo být nejlepším řešením, tak jsme se většinou rozdělili o jeho péči nebo odjeli na víkend až v sobotu. V květnu, když začalo být pěkné počasí, jsme se rozhodli, že Macíka odvezeme zase zpátky, abychom mu dopřáli dostatek volnosti a nemusel být po celý den zavřený v městském bytě. Jakmile se Macík ocitnul v původním domově, byl přímo dychtivý k toulkám a průzkumu okolí. Ze začátku nechodil nikam daleko a zdržoval se kolem domu, později však pravidelně odcházel po setmění a vracel se do svého pelíšku až pozdě večer, někdy i v noci. Měli jsme o něj velkou starost, aby se mu něco špatného nepřihodilo. Jednou, pozdě večer, přišel celý podrápaný a na hřbetě měl zaschlou krev. Naštěstí to nebylo nic vážného, poranění jsme mu vydezinfikovali a dali ho spát do kočičího pelíšku. Macík se však toulal dál. Netrvalo to ani měsíc a najednou přestal žrát. Vždycky radostně přiběhl k jídlu, ale tentokrát k němu jen čichnul a nebyl schopen něco sníst. Byli jsme přesvědčeni, že na vině jsou dásně nebo bolavý zub. Veterinář mu aplikoval podkožně antibiotika a předepsal speciální lék do jídla na zhojení dásní. Do druhého dne už kocourek jedl jako o závod. Jenom jsme si nebyli jistí, že to zůstane tak napořád. Na veterině nás totiž upozornili, že se stav může přechodně změnit k horšímu, tak pokud by nastaly nějaké další komplikace, udělají ještě speciální krevní vyšetření. Doufali jsme, že všechno nakonec dobře dopadne a kocourek se uzdraví. Začal červen a Macík se zdržoval většinu času na zahradě a domů chodil jen na krmení. Nebyl už tak radostný jako dřív a jedl čím dál menší porce jídla. Do toho jsem musela odjet na plánovanou zahraniční cestu a o nemocného kocourka se starala moje maminka. Odjížděla jsem za této situace velmi nerada a každý den jsem volala domů, co je s kocourkem nového. Bohužel, zprávy nebyly vůbec příznivé. Macík přestal opět žrát, byl apatický a začal ztrácet na váze. Na víkend jsme už byli zase všichni konečně spolu a řešili, co budeme dělat. Macíkův stav se postupně zhoršoval a zůstával ve svém pelíšku. 

Dohodli jsme se, že následující týden s ním maminka zajde k veterináři. Byla zrovna neděle a v pondělí jsem musela nastoupit do práce a syn do školy. Vzala jsem si Macíčka na klín a hladila jsem ho po heboučkém, měkkém kožíšku, cítila jsem jeho pohublé tělíčko a poslouchala, jak tichounce přede. Bylo mi do pláče, co s kocourkem bude dál. Domluvili jsme se, že necháme u Macíka provést kompletní veterinární vyšetření, abychom věděli, s jakou nemoci náš kocourek bojuje. Pracovní den se táhl neskutečně dlouho a odpoledne mi volala maminka, že Macíčkovi se přitížilo, na veterině mu naměřili horečku a z rozboru krve zjistili leukémii a virovou imunodeficienci, což jsou nevyléčitelné kočičí nemoci. 

Macíčka nám nakonec uspali, aby se netrápil. Odešel tichounce přes duhový most na věčnost a na zahradě teď spí svůj věčný sen mezi květinami a vínem.

Každé zvířátko má v našem životě nějaké místo a poslání. Dává nám nejenom svou lásku, ale učí nás zodpovědnosti, trpělivosti a jak se máme chovat. 

Macík nám tohle všechno předal bohatými hrstmi.